FOTBAL

1. ANGLICKÁ LIGA

Otázka finančního fair play se vznáší nad fotbalem dlouhou řadu let. Tato pravidla mají své zastánce i odpůrce. Já bych dnes rád tak trochu navázal na svůj poslední blog a podíval se, jaký význam tato pravidla mají a k čemu reálně vedou. Konkrétně se budu zabývat jejich implementací v rámci anglické Premier League.

Finanční fair play je komplexní téma, o kterém se vedou diskuse již mnoho let. Pravidla mají své výhody i nevýhody a jejich význam je předmětem mnoha sporů. Je jasné, že pravidla FFP mají dopad na fotbal a je téměř jisté, že se o nich bude diskutovat i nadále. V anglické Premier League jsou tato pravidla implementována v podobě pravidel pro ziskovost a udržitelnost (Profitability and Sustainability Rules, PSR). Hlavním pravidlem je, že kluby Premier League nesmějí v průběhu tříletého období dosáhnout ztráty vyšší než 105 milionů liber. Jak už jsem avizoval v posledním blogu, jsou zde některé logické výjimky, např. pokud klub investuje do infrastruktury nebo mládeže, tak se tyto náklady nemusejí počítat celé apod. Ale o tom až jindy.

Jak naznačuje samotný název pravidel, jejich účelem je, aby kluby byly finančně udržitelné a aby se nedostávaly do finančních potíží. To je celkem logická a v zásadě asi i správná iniciativa. Avšak když se podíváme na reálné dopady PSR, tak zjistíme, že realita je vlastně trochu jiná.

V posledních letech zažilo hned několik klubů finanční ztrátu. Nejaktuálnější je zřejmě kauza kolem Evertonu, ale mluví se i o bilanci Nottinghamu Forest. Na pozoru se musí mít i gigant Manchester City. Tady je to ale otázka spíš nadměrného utrácení než nějakých finančních problémů. Avšak celá řada klubů z nižších anglických lig měla vyloženě finanční problémy až existenčního charakteru – Reading, Derby, Wigan atd. A jaký bývá obvyklý trest při porušeních pravidel PSR? Ano, tušíte správně, je jím bodový odečet, který v letošní sezóně pocítil např. Everton, když přišel o deset bodů a ještě ho čeká náročný boj o záchranu. Zvláštní, protože právě ztráta bodů znamená vyšší pravděpodobnost sestupu a tím i riziko nižších příjmů. A to pak těžko doženete finanční ztráty a naopak klub mohou čekat velmi náročné měsíce z hlediska zajištění chodu.

Dalším problémem pravidel PSR je ignorace inflačních dopadů, které se ve fotbale pochopitelně též projevují. Kaká přestupoval do Realu Madrid za 67 mil. eur (2009), Cristiano Ronaldo přestupoval za 94 mil. eur (2009), Gereth Bale za 101 mil. eur (2013). Troufám si říct, že všichni tři do Realu přicházeli jako hotoví hráči světové extratřídy. Pro srovnání – Moises Caicedo přišel do Chelsea za 116 mil. eur (2023, přestup z Brightonu), O. Dembelé do Barcelony za 135 mil. eur (2017, z Dortmundu) a Neymar do Paříže dokonce za rekordních 222 mil. eur (2017). Šílená představa, že by jeden Neymar zaplatil přestup Ronalda i Balea, nebo že by se za přestupní částku za Caiceda dal pořídit dvakrát Kaká. Ale takhle to prostě dneska je – inflace se projevuje i ve fotbalovém prostředí a kdo chce mít ty aktuálně nejlepší a nejžádanější hráče, musí si připlatit. A proč o tom mluvím? Limit zmíněných 105 mil. liber v rámci PSR byl stanoven v roce 2013, tedy před více než deseti lety. Od té doby cena hráčů vzrostla a pro kluby na Ostrovech je tedy těžší přivádět kvalitní a především drahé hráče. Ano, úměrně se zvedají i příjmy klubů, ale troufám si říct, že pomaleji než výdaje. Proto bilanční limit přestává být dostatečný. Prodávající kluby jsou rozhodně v lepších pozicích než nakupující, protože příjmy, které jsou často navázané na kapsu obyčejných lidí, se horko těžko zvedají (nikdo nechce platit větší vstupné na stadionu nebo více za sledování Premier League v TV…). Navíc po Covidu může být problematičtější najít štědrého sponzora, který nějakou tu kačku do klubové kasy přinese. A to nemluvím o způsobu, jak tyto peníze dostat do klubu tak, aby byly brány v potaz v rámci PSR.

No, pokud anglickou Premier League sledujete, tak víte, že i tak se sem tam někdo rozšoupne. Ve svém posledním blogu jsem psal, že třeba Newcastle, který ačkoliv má z pohledu vlastníka vlastně největší finanční jistotu, tak nemůže uskutečnit žádný zajímavý přestup, protože by zřejmě nebyl schopen pravidla PSR dodržet. A tím se dostávám k dalšímu problému. Fanoušci si často klepou na čelo, proč někomu, kdo je neozkoušen, se dává víceletá a velmi lukrativní smlouva. Přesně takové smlouvy začala v rámci éry amerického vlastníka T. Boehlyho dávat Chelsea, a ten důvod je logický – Chelsea se tímto snaží vyhnout problémům spojeným s PSR. Absence příjmů z evropských pohárů je velmi omezující. Když však klub nabídne víceletou smlouvu, může z účetního hlediska náklady na přestup rovnoměrně rozložit mezi každý rok hráčské smlouvy. Pravidla proto byla nedávno upravena tak, že byl stanoven pětiletý strop pro období, ve kterém lze poplatek za přestup rozložit. I tak si ale tímto krokem Chelsea výrazně pomohla a je otázkou, jestli nebude její spekulativní chování předmětem řešení možného porušení pravidel, i když na první pohled nic neporušila, jen využila mezeru, kterou „nedokonalá“ pravidla PSR měly.

Nakonec zmíním jednu zcela zásadní věc, která je z hlediska PSR problémová, a která tak trochu pomáhá velké šestce držet se na vrcholu Premier League. Obecně lze říci, že hlavní slabina při definici pravidel založených na ztrátě je situace, kdy dochází k velkému nepoměru mezi příjmy. A přesně k tomu dochází. Příjmy klubů v rámci soutěže jsou tvořeny třemi kategoriemi příjmů – příjmy v den zápasu, komerční příjmy a příjmy za vysílací práva. V rámci Premier League je největším příjmem právě příjem z vysílání, jen o málo menší bývají komerční příjmy. Nejmenší podíl tvoří příjmy v den zápasu (vstupné, občerstvení atd.). Jenom pro zajímavost, v sezóně 2021/2022 byly celkové příjmy soutěže vyčísleny na hodnotu 5,5 miliardy liber, kdy každý klub obdržel v průměru 273 mil. liber. To nezní tak špatně, že? No, matematikou políbení čtenáři už asi tuší, že průměr bude zrádný. A taky je. Z těch 5,5 mld. liber totiž obdržel 619 mil. Manchester City, 594 mil. Liverpool, 583 mil. Manchester United, 481 mil. Chelsea, 443 mil. Tottenham a 368 mil. Arsenal. Dohromady velká šestka obdržela přes 3 mld. liber. Zbylých 14 klubů si tak rozdělilo cca 2,5 mld liber. Medián byl 185 mld. liber. Zajímavý je také pohled na poměr mezi náklady na mzdy a příjmy. Nejhorší poměr měl právě Everton (0,95 při příjmech 181 mil. a výdajích na mzdy 173 mil.) a Newcastle (0,94 při příjmech 180 a výdajích na mzdy 170 mil.). Přitom náklady na mzdy byly v případě Evertonu více než dvojnásobně menší oproti Manchesteru City (rozuměj více než dvojnásobně menší kvalita), který měl poměr čtvrtý nejlepší z celé soutěže (0,57 při příjmech 619 mil. a výdajích na mzdy 354 mil.). Asi je spravedlivé, že příjmy nejsou rovnoměrné, když některé kluby prostě táhnou víc (pravděpodobně si zaplatíte vysílání Premier League kvůli velké šestce než kvůli ostatním klubům), nicméně otázkou je, jestli tedy nehledat jiné alternativy k nastavení pravidel FPP, potažmo PSR.

A jaká by mohla být jiná alternativa? Reálná by mohla být určitá forma platového stropu. Jednou z probíraných variant je, že by se zavedl pevný platový strop, a pokud by byl tento strop překročen, byla by z hlediska rozdělení příjmů klubům nepřekračujících strop přidělena určitá prémie. To by vlastně vedlo k narovnání podmínek, protože kluby překračující strop by v budoucnu inkasovaly méně v rámci příjmů soutěže na úkor klubů, které takové výdaje na mzdy nemají. Za mě zajímavé řešení, které ale bude potřeba ještě pořádně promyslet.