FOTBAL

1. ITALSKÁ LIGA

Reprezentační pauza v Itálii neznamená oddech, jak už jsme se přesvědčili během říjnového okna, nýbrž příležitost k zaměření se na další témata než je domácí soutěž. V té současné se na světlo světa znovu trochu vrací sázkařská aféra s novým jménem, změna kouče v Neapoli, která je jednoznačným potvrzením budoucího angažmá Antonia Conteho a v neposlední řadě selhání Jorginha. Už čtvrté.

Pojďme na to popořadě tak, jak se jednotlivé události v minulém týdnu děly. O změna trenéra v Neapoli už jsem psal svůj předchozí blog, kde jsem se zaměřil na to, co k ní vedlo. V závěru blogu jsem zmiňoval, že pod Vesuv dorazí Igor Tudor, který ten den odešel ze schůzky s prezidentem De Laurentiisem spokojený s tím, že se vlastně dohodli na všem potřebném.

Byl tu ovšem jeden malý detail, který neladil. A tím byla délka kontraktu, protože Tudor žádal alespoň dvouletou smlouvu, co také chcete asi dokázat za nějakých osm měsíců už rozjeté sezony. Prezident Neapole Aurelio De Laurentiis to ale viděl jinak a nabízel smlouvu jen do konce tohoto ročníku. Neměla to být, alespoň podle médií, výrazná překážka, to spíš rozestavení, se kterým Tudor vždycky hrál – na tři obránce. Na to prostě Neapol nemá kádr.

Trenér Tudor každopádně souhlasil s ústupky (kromě smlouvy) a mělo být dojednáno. Nedávalo proto velký smysl, že De Laurentiis následně ještě jednal s Walterem Mazzarrim, který vedl Neapol naposledy před deseti lety. Schůzka byla zvláštní i v tom ohledu, že patron Neapole nevěří na druhé šance a návratům bývalých trenérů nebyl nikdy nakloněn. Vyznává zkrátka jinou filozofii, nic osobního za tím nehledejme.

Rozdíl oproti Tudorovi navíc nebyl ani v rozestavení, rovněž Mazzarri je totiž fanouškem tří zadáků, takže v tomto směru by se De Laurentiis nepomohl. Světe div se, večer bylo oznámeno, že se oba dohodli a novým trenérem loňského mistra se stává znovu Walter.

Na jednu stranu nelze Mazzarrimu vytknout neodbornost či neúspěchy. Naopak, byl to právě on, kdo klub dovedl k první trofeji pod patronátem prezidenta De Laurentiise. V roce 2012 s ním totiž získal italský pohár. Nejlepší časy zažil v dobách, kde v dresu Neapole zářilo jihoamerické duo Edinson Cavani – Ezeuqiel Lavezzi. Herně to byla radost pohledět.

Ale především – Mazzarri souhlasil se smlouvou do konce sezony, na které De Laurentiis trval. Je zřejmé, že dva staří známí spolu jednali na rovinu a Mazzarri s největší pravděpodobností po sezoně v klubu skončí. A proč? No protože přijde Antonio Conte, který měl před měsícem jediný problém: Oficiálně si sice chtěl odpočinout, ale neoficiálně víme, že Conte nepřebírá kluby v rozjeté sezoně, ale vyžaduje zorganizovat si sám letní přípravu.

Minule jsem psal, že chybovali dva, ale prohráli všichni. Dnes můžeme konstatovat, že zřejmě naopak všichni vyhráli. Fanoušci uvidí starého známého a oblíbeného trenéra Mazzarriho, který praktikuje ofenzivní fotbal. To pomůže klubu, který potřebuje navázat na dědictví Luciana Spallettiho. No a De Laurentiis? Ten zase získal čas a klid potřebný pro definitivní přesvědčení Antonia Conteho.

Příští léto bude v Neapoli evidentně pořádně zajímavé. A pozor, myslíte si, že je podmínka, aby Partenopei skončili do čtvrtého místa a hráli Ligu mistrů, aby se slavný trenér uráčil přijít? Kdepak, všichni víme, jak Conte miluje rozptýlení v podobě evropských pohárů, takže pokud Neapol nebude muset hrát Ligu mistrů, ale bude se moci soustředit pouze na domácí soutěž, bude to velké plus.

Abychom dostáli povinnosti a potvrdili, že probíhá reprezentační pauza, zmiňme i italský nároďák. Ten měl před sebou jasný úkol: Porazit Severní Makedonii a před duelem s Ukrajinou být v situaci, kdy bude stačit remíza (mimochodem, asi dobrý tip před pondělním kláním).

Výhra se povedla, Itálie zvítězila 5:2, což rozhodně nebyla samozřejmost. Vždyť její minulá kvalifikace na MS selhala právě na tomto trpaslíkovi. Ale nejen na něm, kdyby záložník se zkušenostmi z Premier League Jorginho proměnil své dvě penalty proti Švýcarsku ve skupině, žádná baráž by se tehdy nemusela vůbec hrát. Penaltový exekutor Itálie přitom měl za sebou už i selhání ve Wembley, kdy ve finále minulého mistrovství Evropy odmítl definitivní zlatou tečku a muselo se čekat, co předvede brankář Donnarumma. Ten chytil, takže se to nakonec moc neřešilo. Po Švýcarech to ale byly už tři chyby z puntíku a není divu, že Spalletti dostal před utkáním s Makedonci otázku: Půjde na případnou penaltu Jorginho?

No jistě, že půjde. Očekávám, že si vezme míč a půjde kopat. O jeho roli se nediskutuje, prohlásil Spalletti.

Na penaltu za stavu 1:0 skutečně došlo. A bylo to přesně tak, jak avizoval Spalletti. Míč si vzal Jorginho a…neproměnil. Zase to bylo na Olympijském stadionu v Římě, který asi tomuto hráči nesedí. Italští fanoušci ale řeší trochu něco jiného, protože Jorginho si zase před kopnutím tak trochu poskočil, čímž ztratil rychlost. Tento způsob hraní penalt je asi fajn, když brankář udělá pohyb a vy střílíte na druhou stranu, ale když už to tolikrát nevyšlo… Historie se prostě opakuje. Nedá se svítit. A jak to bude dál? Spalletti opět potvrdil, že penaltový střelec číslo jedna se nemění. Uvidíme proti Ukrajině nebo na Euru omyl číslo pět?

A závěrem připomenutí sázkařské skandálu, který se naplno rozjel během minulé pauzy. I teď se objevilo další jméno: Alessandro Florenzi z AC Milán a bývalý hráč AS Řím, tedy dvou klubů, které tyto problémy přitahují o něco více než jiné. Senzace z toho ale nebyla, byť Florenzi přiznal, že na nelegálních sítích operoval. Nikdy prý však nesázel na fotbal, pouze občas na jiné sporty a hrával ruletu. Za to mu ovšem žádný trest jako dostali Fagioli či Tonali nehrozí, maximálně pokuta, protože na zapovězených webech se prostě hrát nesmí.

Vyšetřovatelé na jeho jméno přišli tak, že se objevilo v chatu jednoho z dříve obviněných. Sázkaři se zkrátka znají, to víte, co kdyby někde jinde byl zajímavější vstupní bonus.