FOTBAL
Známé fotbalové rčení připisované legendárnímu brankáři Františku Pláničkovi říká: „Penalta se nedá chytit, dá se jen špatně kopnout.“ Tato notoricky známá prupovídka vystihuje obecnou tezi, že promyšleně a dobře zahraný pokutový kop je prakticky nechytatelný. Zkrátka pokud už brankář penaltu chytí, pak spíše kvůli selhání střelce. V dnešním blogu bych se rád podíval na to, jak to tedy s těmi pokutovými kopy vlastně je.
Pokutový kop pohledem teorie her
Pokutový kop představuje ukázkový příklad simultánní hry dvou hráčů, kdy střelec si volí, kam míč umístí, zatímco brankář se současně rozhoduje, na kterou stranu skočí. Ani jeden nezná záměr toho druhého předem, proto hra nemá rovnováhu v čistých strategiích, tedy ani pro střelce ani pro brankáře není ve 100 % případů jedna volba ta nejlepší. Oba aktéři proto volí smíšené strategie, tj. náhodně proměňují své volby, aby nebyli předvídatelní. V kontextu penalt to znamená, že střelec musí mířit na různé strany včetně občasného pokusu doprostřed a brankář musí někdy skákat doprava, jindy doleva a občas taky zůstat stát, a to v takových poměrech, aby se šance na úspěch vyrovnaly. Empirické studie skutečně potvrdily, že při penaltách střelci jednají blízko této rovnováhy a dávkují směry střel tak, aby brankář neměl možnost jejich záměr předvídat. U brankářů však empirické pozorování nepotvrzuje teoretické hypotézy. Proč tomu tak ale je?
Jak se chovají při penaltě brankáři a jak střelci?
V roce 2007 byla na univerzitě v Izraeli provedena rozsáhlá analýza 286 pokutových kopů v profesionálních soutěžích. Výsledek? 32 % střel šlo k levé tyči, 39 % šlo k pravé tyči a přibližně 29 % směřovalo doprostřed branky. Z toho je zřejmé, že střelci obecně více než dvě třetiny penalt posílají do levé či pravé strany, avšak střed není výjimečnou volbou. Jiná analýza z univerzity v Chicagu zase dospěla k závěrům, že pokud brankář nezvolí stejný směr skoku jako střelec směr kopu, je šance na gól téměř 95%, zatímco v případě, kdy brankář zvolí stejný směr skoku jako střelec kopu, je stále šance na proměnění relativně vysoká, konkrétně kolem 50 % v závislosti na dalších faktorech – razanci kopu, přesnosti umístění atd.
Přejděme nyní k chování brankářů, jejichž pozice je z pohledu analýzy o něco zajímavější. Brankáři čelící penaltě mají v zásadě tři možnosti – skočit doleva, skočit doprava nebo zůstat stát uprostřed. V praxi ovšem platí, že gólmani velmi zřídka zůstávají stát na středu branky. V analyzovaném vzorku 286 penalt zůstal brankář ve středu jen v 6,3 % případů, zatímco v 93,7 % pokusů zvolil akci – skok do strany. Rozhodnutí brankářů totiž zásadně ovlivňují dva faktory – statistika a psychologický vliv.
Teoretická statistická rovnováha hry říká, že by brankář měl volit i setrvání ve středu branky, aby střelci dokázal, že tato možnost může nastat. Tím pádem nutí střelce přemýšlet o umístění penalty, v opačném případě by střelec věděl, že může vždy kopat doprostřed a brankář nikdy nezůstane stát. Brankáři tak opravdu někdy volí i variantu, kdy zůstanou stát uprostřed, avšak v jiném poměru, než střelci volí střelu do středu branky. Připomínám, že v analyzovaném vzorku 286 penalt střelci mířili ve 29 % případů do středu, ale brankář zůstal stát jen v 6,3 % případů.
Kromě čistě teoretických statistických úvah totiž do rozhodování brankáře zásadně vstupuje psychologie, konkrétně sklon preferovat akci před nečinností. Tento jev je označován jako „action bias“ a jde o jev, kdy jedinec má tendenci raději něco dělat, i když by statisticky mohlo být lepší nedělat nic. V kontextu penalt to znamená, že brankář cítí potřebu skočit, aby alespoň ukázal snahu. Pokud by totiž zůstal stát a inkasoval gól, mohl by vypadat, že se ani nepokusil zákrok udělat, což brankáře podvědomě odrazuje. Výzkum mezi elitními gólmany skutečně ukázal, že očekáváním je skákat, a inkasovaný gól po neakci vyvolává v brankáři mnohem horší pocity viny než gól inkasovaný po skoku. Brankáři tak mají psychologickou motivaci jednat, i když tím objektivně snižují šanci pokutový kop chytit. Tato iracionální preference akce byla empiricky prokázána a potvrzena samotnými brankáři. Například náš bývalý elitní gólman Petr Čech k tomu poznamenal, že nerad zůstával stát uprostřed, protože to vypadalo, že se o nic nepokouší, což působilo na fanoušky i spoluhráče dojmem pasivity.
Proč nevidíme více penalt do středu brány?
Asi není překvapením, že střelci o výše uvedené brankářské tendenci vědí. Proto se občas najdou exekutoři, kteří úmyslně kopnou penaltu přímo do středu branky. Je to vlastně využití brankářského „action bias“, kdy střelec spoléhá, že gólman uprostřed nebude. Statisticky vzato je střela doprostřed nejúspěšnější ze všech směrů, avšak využití brankářského biasu se může také okamžitě obrátit proti střelci. Pokud brankář zrovna danou penaltu neodhadne a nezůstane stát, střelec vypadá geniálně, avšak když gólman výjimečně na středu zůstane, střelec se znemožní. I to je důvod, proč navzdory statistické výhodnosti nevidíme střely doprostřed až tak často – střelci nechtějí riskovat přímé selhání před zraky publika.
Pokud gólman setrvá ve středu, jeho naděje na chycení střely je nejvyšší – v analyzovaném souboru 286 penalt dosáhl brankář úspěšnosti zákroku 33,3 % při penaltách, kdy zůstal stát. Při skoku vlevo či vpravo je úspěšnost zákroku nižší, kolem 12 až 14 %. Důvodem je, že když gólman skáče, musí trefit správnou stranu ve stejný moment jako střelec. Pokud skočí správně a střela jde na tu stranu, ještě nemá vyhráno, neboť míč může být umístěn mimo jeho dosah. A pokud skočí na opačnou stranu, nemá šanci zasáhnout vůbec. Naopak ve středu má velkou šanci, že bezpečně pokryje pokus mířící jak do spodní, tak i horní části branky. Z uvedeného tak vyplývá určitý paradox. Nejvyšší šanci na chycení má brankář, když zůstane stát, a přesto tuto variantu volí jen mizivě. Je to dáno tím, že nahrazuje optimální strategii za společensky přijatelnější.
Závěrem
Na závěr ještě doplním, že „magie“ pokutových kopů není zdaleka jen o tom, kam střelec míří nebo kam brankář skáče. Existují studie, které potvrzují, že roli hraje např. i barva dresu brankáře, kdy červená barva dresu je ta nejlepší pro brankáře, naopak zelená nejhorší. Samozřejmě pak vstupují do hry i další psychologické faktory, například když se brankář snaží rozhodit střelce pohyby, gesty nebo nadměrným zdržováním. V poslední době jsou též známé „taháky“ na lahvích.
V zásadě se tak dá říct, že dobře kopnutá a vhodně umístěná penalta je opravdu prakticky nechytatelná, avšak brankáři mohou pro vyšší úspěšnost udělat více – mohou častěji zůstávat stát uprostřed a zvýšit tak svou šanci na chycení penalty!
