FOTBAL
NĚMECKÝ POHÁR
V úterý a ve středu se hrají osmifinálové zápasy Německého poháru (DFB-Pokal) a nervozita mezi fanoušky stoupá. Překvapí některý z outsiderů? Potvrdí favorité papírové předpoklady? Není pohár bez Bayernu zbytečná soutěž? Na to vše si budeme moci odpovědět nejpozději ve středu před půlnocí. Již teď je ale jasné, že tu máme osmifinále, které tady třicet let nebylo – s převahou týmů mimo první bundesligu. O některých zajímavostech pohárového osmifinále jsme si povídali s Jirkou Kalembou v aktuálním Tipcastu –
Vše se tam ale nevešlo a byla by škoda vás o to ochudit. Vítám všechny u dalšího blogu. Dnes o tom, že DFB-Pokal se vyplatí sledovat.
Německému fotbalovému svazu (DFB) se nedá upřít, že umí zpropagovat vlastní soutěže a zároveň zareagovat na aktuální společenské nálady. Los osmifinále DFB-Pokalu se uskutečnil v Německém fotbalovém muzeu v Dortmundu za četné fanouškovské podpory. Samotnému losu předcházelo „uvedení“ brankářských rukavic Tima Schreibera (1. FC Saarbrücken) umazaných ještě od trávy a marných pokusů hráčů Bayernu do stálé expozice muzea. Byl to především jeho výkon, který přispěl k překvapivému vyřazení bavorského giganta ve 2. kole. Míčky z osudí tahala úspěšná německá paracyklistka Denise Schindlerová a celé rozlosování se odehrálo v zápasové přestávce šlágru ženské bundesligy mezi Bayernem a Wolfsburgem. Přítomný místopředseda svazu, Peter Frymont, vypíchl jedinečnost nadcházejícího osmifinále s převahou klubů mimo první bundesligu – 8 týmů je z 2. bundesligy a po jednom z 3. a 4. ligy. Tato konstelace tady nebyla třicet let. Co to vypovídá o atraktivitě soutěže?
Pokud by se mě někdo zeptal, proč vlastně sledovat DFB-Pokal, odpovím následovně: Protože FC 08 Homburg! Tým ze 4. – regionální – ligy z nejmenší spolkové země Sársko na hranicích s Francií dokázal v aktuálním ročníku poháru již dvakrát postoupit přes papírově silnějšího soupeře – v prvním kole si poradil s čerstvě prvoligovým Darmstadtem a ve druhém s druholigovým Fürthem. Svým příběhem naplňuje základní ideu pohárových soutěží – že i outsideři si to mohou „na férovku“ rozdat s nadupanějším kádrem soupeře a že herní nadšení na hranici sebeobětování je mnohdy víc než vitrína se Zlatými míči. Právě takové zápasy jsou kořením pohárových soutěží a i samotní fanoušci prověřených ligových značek se přistihnout, že to vlastně těm nadšeně hrajícím poloamatérům se stadionkem, jak domečkem pro panenky, přejí. Každým takovým zápasem se fotbal vrací ke kořenům – mimo svět miliardových obratů a nablýskaných arén. Pro samotné velkokluby představuje pak vyřazení s outsiderem vítaný výchovný políček – o tom, že jsme dobří, musíme rozhodnout na hřišti, ne na papíře!
Homburg, který normálně nastupuje proti rezervám prvoligových klubů z Frankfurtu, Hoffenheimu nebo Mohuče, přivítá v úterý večer rozjeté St. Pauli – aktuálního lídra druhé bundesligy. Podle vyjádření klubu se očekává „fotbalová lahůdka“, kterou podpoří choreografie v zelenobílých klubových barvách a vánoční čapky pro příznivce ve stejných odstínech. Dokonce tuto neděli, která je pro Němce posvátná, otevře klubový fanshop, aby se příznivci mohli s předstihem zásobit pohárovými suvenýry. A jak sám klub dodává: „kdo ví, možná společně zažijeme další nezapomenutelný pohárový večer.“ Pokud by Homburg postoupil dál, navázal by na celou řadu klubů, které se v poháru dokázaly z fotbalového suterénu prodrat až na pomyslný Olymp.
Z tohoto pohledu se jeví jako nejvíce „crazy“ pohárový ročník ten ze sezóny 1992/93, kdy do finále postoupili amatéři Herthy Berlín, jejichž neuvěřitelnou krasojízdu ukončil až vítězný Leverkusen. Dnes by to již možné nebylo, protože pravidla poháru vylučují účast týmových „béček“. Tehdy hrály osmifinále oba týmy Herthy. Paradoxně až amatéři splnili sen zástupů fanoušků „staré dámy“ o finále na vlastním stadionu. Právě Olympijský stadion v Berlíně je od roku 1985 oficiálním finálovým stadionem DFB-Pokalu. V tehdejším týmu amatérů nastoupil jako podhrot jistý Carsten Ramelow, který se po finálové porážce odrazil ke skvělé kariéře. Většinu z ní prožil právě v Leverkusenu, kde se vypracoval ve spolehlivý defenzivní štít jak „tovární jedenáctky“, tak národního mužstva. Největší úspěchy slavil na přelomu tisíciletí, ale jako by mu druhé místo z finále DFB-Pokalu předurčilo jeho další osud. Ať hrál později jakékoliv finále, vždy skončil druhý – 2002 ve finále LM proti Realu Madrid i při finále MS proti Brazílii v Japonsku a Koreji. Kromě toho se stal s Leverkusenem čtyřnásobným vicemistrem Německa a dvakrát stanul ve finále poháru. I takové příběhy píše DFB-Pokal.
Závěrem neuškodí připomenout si českou stopu v poháru. Asi nejvýraznější zanechal Miroslav „Mirko“ Votava, který po příchodu sovětských vojsk v srpnu 1968 emigroval s rodiči přes Švýcarsko a Austrálii do Západního Německa. V Čechách prošel mládeží pražské Dukly. V Německu se vypracoval v jednu z bundesligových legend, přičemž nejúspěšnější roky svoji kariéry zažil v 80. a 90. letech v dresu Werderu Brémy. Dodnes drží rekord jako nejstarší střelec bundesligové historie, kdy svoji poslední branku vstřelil ve 40 letech a 123 dnech. V DFB-Pokalu nastoupil do rekordních 79 zápasů – s Werderem ho dvakrát vyhrál a dohromady čtyřikrát stanul ve finále. V jednom ze starších rozhovorů na to vzpomíná: „Když jste jednou byli ve finále poháru v Berlíně, tak se tam chcete neustále vracet. Tuhle ambici musíte mít. Ale musíte to také alespoň jednou zažít, jinak nevíte, o co přicházíte. Ačkoliv jde dnes ve fotbale především o peníze, takové finále by mělo být cílem. Vždycky jsem se chtěl vrátit do Berlína, neskutečně jsem si to užíval.“
Co dodat? Snad jen nechte v úterý a ve středu dárky definitivně na Ježíškovi a nalaďte se na DFB-Pokal!