Pyramida fotbalové Afriky

Téma AFCONU a konkrétně jeho různých a rozmanitých účastníků je docela obsáhlé a, jak jsem si všiml v komentářích, jsem nepokryl všechno. Proto jsem se rozhodl k tomu vrátit a pokračovat s tím, co jste navrhovali.

Celá myšlenka je vlastně o tom, že když se podíváme na Afriku jako celek, tak je fotbalově hodně rozdělená na různé části. Sever Afriky, země jako Alžírsko, Egypt, Tunisko nebo Maroko patří tradičně k těm fotbalově nejsilnějším. Podobně je na to i západní pobřeží Afriky, kde jsou země jako Senegal, Nigérie, Pobřeží slonoviny nebo Ghana. Tímto jsme vlastně vyjmenovali všechny favority v současném Pohár afrických národů. A to jsme ani museli jít přes střední, jižní a východní část tohoto kontinentu. A přitom země, jako například Keňa, patří k velmi úspěšným v jiných sportech, převážně v atletice. Ale zatímco atleti a atletky Keni jsou na letních olympiádách a získávají jednu medaili za druhou, tak fotbal jakoby zde neexistoval.

Jak jste navrhovali, životní úroveň zemí je jistě velkým faktorem. V Somálsku nebo v Súdánu rozpolceném občanskou válkou a nelidskými válečnými zločiny je jistě fotbal to poslední, co bude hladovějící obyvatele bez špetky naděje zajímat. Takže musíme na to myslet, ale možná by to jako vysvětlení nemuselo stačit. V přelidněné Nigérii také životní úroveň s neutuchajícím růstem obyvatel klesá. A Jižní Afrika je jedna z nejbohatších oblastí na kontinentu, takže dalo by se najít ještě něco dalšího, co by mohlo tuto skutečnost pomoc vysvětlit?

Co se Východní Afriky týče, tak ta byla kolonizována převážně Velkou Británií a fotbal nebyl jediným sportem, který zde byl zavlečen. Velkou konkurencí mu byl třeba také kriket nebo rugby. To se třeba v Západní Africe nikdy nedělo. Třeba v Kamerunu, kde je fotbal přímo kultovní záležitostí, o stejné intenzitě jako ve státech Jižní Ameriky.

Období kolonialismu jistě má své dědictví i ve fotbale. Například Alžírsko a Maroko bylo kolonizováno Francií a fotbalové spojení mezi těmito zeměmi vzniklo už ve třicátých letech dvacátého století. Francie také pronikla dále ldo států jižně od Maroka a Alžírska, jako jsou Senegal, Mali nebo Pobřeží slonoviny, převážně v padesátých letech a od té doby zde jsou fotbalové importy na denním pořádku. Ve státech Jižní Afriky měli kolonie zase Belgie a Portugalsko, které také importovali od tama fotbalisty do Evropy.

Ovšem pozor! Velká Británie sice byla koloniální mocností, ale pro sportovce to byla uzavřená země! Kvůli administrativním procesům schvalování povolení k pobytu to znamenalo, že cizinci ve Velké Británii mohli být pouze amatérští fotbalisté, nikoliv se stát profesionály. A tenhle zákaz nebo omezení trvalo až do roku 1978, kdy se i Velká Británie konečně otevřela světu. Díky tomu tedy nebyla fotbalová trasa mezi evropskými zeměmi a bývalými koloniemi, ale bohužel je i zde výjimka (potvrzující pravidlo). Nigérie a Ghana v Západní Africe byly také kolonizovány Velkou Británií. V případě Nigérie to bylo díky její ekonomické síle po získání nezávislosti. Bylo to v kontextu docela výjimečná situace, že se Nigérie “osvobodila” bez větších ekonomických problémů a díky tomu byla její domácí liga hodně silná. Vysílala se v televizi a brzy přilákala pozornost fotbalového světa. První hráči začali odcházet za fotbalem do Evropy a další jej brzy a s chutí následovali. Nigérie si to tak nějak vybojovala sama.

Afričtí fotbalisté se stále snaží dostat prostřednictvím fotbalu do Evropy. Chtějí následovat jejich idoly, kterými jsou fotbalisté mnoha generací, od Stephen Keshiho, přes Didiera Drogbu až po Sadia Maného. A zároveň hledají místo s ekonomickou stabilitou a v neposlední řadě to je také nejlepší a často bohužel i jediná legální možnost, jak si vydělat nějaké peníze. V současné době hraje třeba v Premier League čtyřicet šest afrických hráčů, zatímco z Jižní Ameriky pouze sedmnáct.

Takový hráči ale někde chybí – převážně v zemích Východní Afriky, jako je Tanzanie nebo Keňa. A třeba Premier League stanovuje určitě překážky pro hráče, kteří přicházejí ze zemí, které nejsou na spodních příčkách v hodnocení FIFA. To je případ zemí jako Uganda, Keňa nebo Tanzanie.

A v neposlední řadě bychom se mohli dočíst i argumentů, že povahy a myšlení lidí z různých částí Afriky je jiné. Třeba na západě kontinentu jsou lidé mnohem více bojovnější, ambicióznější a nebojí se riskovat, aby si splnili své sny. Zatímco třeba lidé v Tanzanii mají jinou mentalitu, což jde údajně vidět i na tom, že se nesnaží tak často migrovat jako jejich sousedé.

A také geografická poloha a historické okolnosti nahrávají severu Afriky. Zdejší státy mají často hodně společnou historii s evropským kontinentem a koneckonců jsou od těchto zemí často stejně daleko, jako některé státy na severu nebo východu Evropy. Egypt byl třeba první africkou zemí, která se přidala k FIFA v roce 1923. A v roce 1934 se také stal první africkou zemí, která kdy hrála na fotbalovém mistrovství světa. Takže mají prostě i jednoduše časovou výhodu.

Václav Prokůpek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *