Víte, že existuje neoficiální světový šampionát?

Fotbalové mistrovství světa, to není přece pro nikoho žádná novinka. Mezinárodní fotbalový turnaj pod záštitou FIFA, který se koná každé čtyři roky a má poměrně dlouhou a bohatou historii. Ale kromě toho existují i další fotbalové turnaje, které mají v názvu “mistrovství světa” a téměř nikdo je nezná a nevěnuje se jim pozornost. Je zde také verze takového turnaje, akorát pro země, které třeba nejsou mezinárodně uznané a nejsou tak členem FIFA, takže se toho klasického fotbalového mistrovství světa nemohou účastnit. A pak je zde ještě jeden takový turnaj, který se jmenuje Neoficiální fotbalové mistrovství světa, anglicky Unofficial Football World Cup. Zkráceně UFWC, koná se každoročně a de facto se může konat během každé reprezentační pauzy. Je hodně pravděpodobné, že o tom také slyšíte poprvé, takže si během dnešního blogu vysvětlíme, co to vlastně je, proč a jak to vůbec funguje.

Kde je tomuhle podivnému “turnaji” vlastně počátek? V roce 1967, když skotská fotbalová reprezentace porazila anglické lvy na jejich domácím stadionu Wembley, což byla první prohra, kterou tehdejší mistři světa, Anglie, od svého triumfu utrpěli. A po tomto zápase skotští fotbaloví fanoušci žertovně prohlašovali, že jsou neoficiálními mistry světa, když porazili Anglii na Wembley.

No a co se tedy jedná z technické stránky věci? Pravidla jsou jako při obhajobě titulu v boxu, ale vášniví fanoušci tohoto sportu – prosím neberte mě úplně doslova, tahle oblast jde úplně mimo mě a nechci šlápnout vedle. Každopádně jde o to, že ten, kdo porazí mistra světa, se automaticky stává novým mistrem světa. A kdo zase na fotbalovém hřišti porazí jej, tak je to zase on. A tak dále a tak dále.

No jo, ale kde tedy začít? Nabízí se možnost prvního mistrovství světa, ale UFWC je velice důkladný a pečlivý turnaj, takže to vzali hezky od začátku, od jednoho z prvních mezinárodních fotbalových zápasů vůbec. Pochopitelně mezi Skotskem a Anglií v roce 1873, který skončil 4:2 pro Anglii. První mezinárodní zápas, který se konal rok předtím mezi těmito dvěma zeměmi, totiž dopadl 0:0 a tak se nebude počítat.

Pochopitelně tehdy to takhle nikdo nepočítat, celý tento turnaj byl koncipován a ustanoven až na počátku tohoto tisíciletí, někdy kolem roku 2002. Na webových stránkách UFWC je úplný seznam podrobných pravidel. V případě, že utkání s obhajujícím šampionem skončí remízou, tak titul zůstává doma. Jedině prohra ho může svrhnout. Později fotbalový nadšenec novinář a spisovatel Paul Brown o UFWC dokonce sepsal knihu, kde shrnul vše podstatné o tomto “turnaji”.

Pochopitelně první ročníky UFWC se tituly střídaly pouze mezi Anglií a Skotskem, protože to byly jediné fotbalové země v té době. Později se k nim přidalo Irsko a Wales, takže to byly alespoň čtyři. Až pár let před první světovou válkou se přidaly i země, které nebyly z Britských ostrovů. Až během meziválečného období se tento titul přesunul z Britských ostrovů na kontinent do Rakouska. Protože v té době se fotbal hrál takhle mezinárodně především mezi evropskými zeměmi, tak se titul UFWC do jiných kontinentů zatím vůbec nepřesunul. Prošel Švýcarskem, Itálií nebo Jugoslávií. Během válečných let se to přehazovalo jako horká brambora a až do nakonec zůstalo v rukou Švédům. Ti se titulu nevzdali na celé čtyři roky, celkem to bylo osmnáct neporažených utkání.

V padesátých letech se konečně dostal titul UFWC mimo Evropu. Na tehdejším ročníku mistrovství světa totiž Spojené státy porazili Anglii a dále je předali do Chile, takže se zapojila už i Jižní Amerika. Byli to tedy první jihoameričtí UFWC mistři světa. Titul tak putoval jako pingpongový míček z Jižní Ameriky do Evropy, tam a zpátky, ale občas se zastavil i u nějakého hodně bizarního držitele. Například u souostroví Nizozemské Antily, což je pouze směsice ostrovů v Karibiku. Ale to, že byli držitelé “velice prestižního” titulu UFWC, to už jim nikdo nikdy nevezme.

Stejně tak byla pouze otázka času, kdy se tento titul dostane do dalších světových kontinentů. Co se Afriky týče, tak prvním UFWC šampionem byla Nigérie v roce 2004 poté, co porazili Irsko. Titul tak prošel i mnohem rukami i mnohem menších afrických zemí, jako je třeba Angola nebo Zimbabwe.

Také Severní Korea si na něj sáhla. V roce 2011 jej ukradli rivalitnímu Japonsku. A přes rok byli jeho držitelé, protože nikomu se je nepodařilo porazit. A to je Severní Korea považována za jednu z nejhorších zemí v žebříčku FIFA.

A jak to vypadá z historického pohledu, kdo je nejčastějším držitelem tohoto titulu? Jsou dva způsoby, jak to zjistit. První je ten, že se podíváme, kolikrát držitel titul svůj titul obhájil. To je asi nejpřesnější ukazatel. Samozřejmě jsou zde silně nahodnocené evropské země, především Skotsko, které je na prvním místě, a Anglie, která je hned za ním. Ale do top pětky se ještě vejde postupně Argentina, Nizozemsko a Itálie.

Pokud se ptáte, jak si vede česká reprezentace, tak jsme na patnáctém místě. Především během Mistrovství Evropy v roce 2004 jsme nasbírali hodně obhájených titulů a zároveň to bylo naposledy, co se k nám titul podíval. A v současnosti jsou držiteli titulu Francie.

Václav Prokůpek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *