Co se stalo s australskou NBL?

V poslední době se žurnalisté a investigativní reportéři, co se stalo s nejvyšší australskou basketbalovou ligou. I bookmakeři byli začátkem letošního roku připraveni na pořádné přestřelky, ale vypadalo to, že si drží rezervu. V úvodních duelech sezony vypisovali rovinu kolem 180 bodů, ale s postupem času museli opačným směrem, než si asi přestavovali. Momentálně se hranice drží kolem 165 bodů (v průměru), což je extrém a za tu dobu, co sleduji NBL, jde jednoznačně o nejnižší bodové zápisy. Letošní ročník NBL je již 43. v historii profesionální ligy v Oceánii, které se v současnosti účastní devět mužstev (8 z Austrálie, 1 z Nového Zélandu). Titul obhajují Perth Wildcats, kteří jsou mimochodem nejúspěšnějším týmem historie, od roku 1979 totiž nasbírali už deset titulů.

Mezi favority je musíme zařadit i letos, i když tohle není zrovna hlavní náplní blogu. Neexistuje live fórum snad k žádnému ze zápasů NBL, kde bych nečetl příspěvky typu: „Co se to letos stalo s Austrálií?“ Musím souhlasit, že letošní ročník je z pohledu útočného basketu oproti minulým velice skoupý. Nejdříve si řekněme ta nejdůležitější fakta. Je jasné, že světová pandemie zasáhla i „klokany“. Došlo ke snížení platů, avšak nijak závratně. Určitě víte, že v Austrálii se snaží hrát v normálním módu s diváky. Ne vždy se podaří naplnit kapacitu haly na sto procent. Průměrná návštěvnost tak letos zůstává necelé čtyři tisíce diváků na utkání. Ani toto bych nepovažoval za hlavní důvod, proč nepadají body.

Začátkem roku se Australani rozhodli pro naprosto šílený a pro mě nepochopitelný projekt NBL Cup. Tento nově založený pohár by se měl konat začátkem každé klasické sezony. Od 20. února do 14. března jste dost možná sázeli na něco, o čem jste ani neměli páru. A musím se přiznat, že i já na tom byl v úvodních dnech NBL Cupu podobně, než mě něco praštilo do hlavy. Všechny týmy z ligy se sjely do Melbourne, kde je čekalo osm zápasů systémem „každý s každým“. Jenže body se nerozdělovaly tak, jak to všichni známe. Nevím, kdo přišel s nápadem, že body tým získá za každou vyhranou čtvrtinu, ale musím se přiznat, že horší myšlenku jsem nikdy neslyšel. Dokonce se rozdělovaly i půlbody za vítězství v jednotlivých čtvrtinách. Nultý ročník poháru nakonec ovládli basketbalisté Perthu se sedmi výhrami, jednou porážkou, 18,5 bodů získali ve čtvrtinách a celkově si přišli na 39,5 bodů. Mužstva v závěrech jednotlivých desetiminutovek hrála nesmyslně dlouhé útoky, týmy bránily celých deset minut, jakoby každá část byla tou poslední. Není tak divu, že během těchto 36 zápasů odehraných v Melbourne jsme vídali velmi malé bodové hodnoty. Nejsem si ale úplně jistý tím, zda tohle sázkovky vůbec mohly vydávat za klasickou NBL soutěž. Ale asi ano, protože výsledky každého zápasu poháru se započítaly nejen do tabulky NBL Cupu, ovšem také do statistik ligy.

Ale pozor. Když si pomyslíme, že se tato šílenost ani nestala, nemůžeme zapomenout zhodnotit dosavadní průběh soutěže. Největším rozdílem je skutečnost, že týmy mohou mít na soupisce pro jedno utkání pouze dva cizince, zatímco loni měly tři. Ale že by jeden zahraniční hráč udělal takový rozdíl? To ani náhodou. Zkusím to vzít na příkladu Melbourne City. Základní pětka pro sezonu 19/20 Long, Barlow, McCarron, Goulding, Trimble. První jmenovaný šel do Jižní Koreje, poslední hraje ve Španělsku. McCarron s již uzdraveným Gouldingem jsou stabilními členy základní pětky i letos, Barlowovi bude letos 38 let, dostává se do hry až z širší rotace a jeho minuty jsou omezené. Vzpomeňme si, jak kritizovaný byl v závěru loňské sezony Trimble. Výborně ho zastupuje právě McCarron, který se posunul na rozehrávku. Kde chybí kvalita, to je bezesporu lavička. Japonec Yudai Baba podle mého nedosahuje kvalit pro nejvyšší australskou basketbalovou soutěž. Pětadvacetiletý rodák z Toyamy je ukázkou toho, že letos vítězí obrana. On je velmi pohyblivý, ale spíše bez míče. Při nájezdech do koše míč často vyhazuje svým spoluhráčům, ve většině případů navíc nepřesně. A to United stále čekají, až se jim uzdraví Jack White.

Nyní jsem definoval pouze jeden klub. Co třeba takový Nový Zéland? Ze sezony 19/20 si vzpomínám na jejich zápasy proti Melbourne, kdy se sázelo 193 bodů za 1,80. Když se dnes podíváme na kompletní nabídku jejich střetnutí, najdeme tam hranici 165 bodů. A co se změnilo v týmu Nového Zélandu? Scotty Hopson se přemístil do Melbourne, jinak osu i nadále drží bratři Websterové (nic na tom nemění ani problém Taie s achilovkou), nechybí ani Abercrombie, což je základ reprezentace Nového Zélandu. Opět můžeme spekulovat o nedostatečné podpoře Američanů, stejně tak se můžeme zamýšlet, zda nedošlo ke změně herního stylu u celé devítky účastnících se týmů. Adelaide, Illawara a South East Melbourne vyměnili kouče, ale furt hrají rychlý basket. Tedy až na Cairns Taipans, kde je jasné, že Mike Kelly nemůže kvůli Jawaiovi nařídit „run and gun basket“.

Pokud to shrnu, tak za velkým bodovým propadem bych viděl především naprosto nesmyslné myšlenky australského svazu. Projekt NBL Cupu asi nikdy nepochopím. Ale i pochopitelná absence (kvůli pandemii) většího počtu zahraničních hráčů. Pokles střelecké úspěšnosti oproti jiným letům je dána tím, že se ke střelbě dostávají častěji domácí basketbalisté.

Autor Václav Prokůpek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *