Challenger tour: Boj o přežití tenisových mladých i starých pušek či držáků

INDIAN WELLS, CA - MARCH 16: Ivo Karlovic of Croatia returns a shot to Roger Federer of Switzerland during the BNP Paribas Open at the Indian Wells Tennis Garden March 16, 2009 in Indian Wells, California. (Photo by Matthew Stockman/Getty Images)

Turnaje ATP tour jsou špičkou ledovce a soubojem těch nejlepší, dvaatřiceti, šedesáti čtyř či při grandslamech sto osmadvaceti hráčů, ale kategorie mužského profesionálního tenisu nejsou jenom osvětlené kurty, plné tribuny (platilo samozřejmě do covidové krize), tučné startovné a celebrity v hledišti (opět před koronavirovou krizí). Hlavní turnaje na ATP tour jsou tenisové výsluní, nejvyšší meta, která první světové stovce přináší nebo alespoň přinášela nadstandardní živobytí. Pro příklad – švédský mladík Mikael Ymer, který se žebříčkově pohybuje na chvostu světové stovky, vydělal pouze v roce 2020 na prize money (čili odměnách z turnajů) částku 293.000 amerických dolarů, což je v přepočtu necelých 6,5 miliónu českých korun, dalším hráčem je například Jamie Munar, nyní se nachází na 109. pozici světového pořadí a jeho prize money za rok 2020 činí 307.000 amerických dolarů, takže něco přes 6,7 miliónu korun českých.

První světová stovka si žije luxusním životem a stačí se tam „pouze“ držet. Hlavním důvodem je samozřejmě účast na grandslamech. Prvních 100 hráčů světa má prakticky jistotu účasti v hlavní soutěži každého grandslamového turnaje, kde se prize money za první kolo pohybují okolo 60.000 USD, takže za start na kompletní velké čtyřce lze vyinkasovat v průměru krásných 240.000 USD a to hráč nemusí vyhrát ani set. Valná většina hráčů je na grandslamových turnajích doslova existenčně závislá, počítají s těmito příjmy ve svém kalendáři. A proto se zuby nehty drží v první stovce tak, aby mohly štědré startovné inkasovat. Samozřejmě každý vyhraný zápas je příjemný bonus protože se prize money najednou násobí a život je hned veselejší. Nemůžeme se tedy divit, že na poslední chvíli hráči na hranici světové stovky najednou startují na menších challengerech a snaží se posbírat co nejvíce bodů, které by je v žebříčku posunuly vzhůru. Důvod je jasný, startovat a nestartovat na grandslamu, to je mnohdy s nadsázkou otázka života a smrti.

Tenis je velmi „drahá sranda. Junior/či juniorka stojí okolo patnáctitého roku života hrubě přes 1.000.000,- Kč za sezónu a to, co vydělá na turnajích je opravdu promile celkových nákladů. Když tedy sledujeme převážně ATP tour, tak tenis vypadá velmi luxusně. Nicméně téměř o holé přežití se bojuje o úroveň níže, na challengerech.

Co je vlastně challenger? Tenisové challengery jsou součástí tzv. ATP Challenger tour, která v sobě zahrnuje ročně asi 160 těchto událostí od Asie, přes Afriku až po Mexiko. Když si to pouze jednoduše rozpočítáme na týdny v roce, tak se teoreticky hrají cca 3 challengery týdně napříč celým světem. Najdeme i challengery, které jsou dobře obsazené a startují na nich známější tenisté. Princip je ten, že challengery obecně dělíme do šesti úrovní dle toho, kolik hráči dostanou bodů do žebříčku ATP a dle toho, jakou inkasují finanční odměnu. Nejlepším challengerem je ten s označením 125, kde za výhru hráč obdrží 125 bodů do žebříčku ATP a k tomu finanční odměnu, která se počítá z balíčku cca 130.000 EUR. Vítěz si tak přijde přibližně na 18.000-19.000 EUR, což je solidní výdělek. Tyto challengery jsou většinou solidně obsazeny, najdeme na nich i hráče TOP100. Je to logické, když se podívám na ATP žebříček, tak 125 bodů získat, nebo nezískat, může tvořit vcelku rozdíl. Například Japonec Sugita drží v žebříčku k dnešnímu dni 101. pozici se 713 body, kdyby získal +125 bodů za nejprestižnějších challenger a dostal se na počet 838 bodů, tak se posune na 77. pozici světového žebříčku. To je skok o 24 míst nahoru a to není málo.

Ale to se bavíme o kategorii challengerů 125, těch v kalendáři najdeme přibližně 24 za rok. Hned za kategorií 125 existují challengery 110, kterých je v roce 12, dále pak challengery 100, těch je 19 a tak dále. Čím nižší je číslo challengeru, tím méně obdrží vítěz bodů a samozřejmě tím více se snižuje finanční odměna. Je tedy logické, že nejsilnější obsazení bude na challengerech 100, 110 a 125, naopak nejhorší na challengerech 50, takový zlatý střed jsou turnaje s označením 80 a 90.

Například challenger 50 má finanční dotaci pouze cca 30.000 EUR a vítěz si tak odnese 50 bodů do žebříčku a 4.000-5.000 EUR, což je oproti téměř čtyřnásobku a prvenství na challengeru kategorie 125 vcelku rozdíl. Na challengerech se pohybují většinou hráči od TOP100 nahoru, takový „cut off“ je někde okolo 500 příčky v žebříčku, samozřejmě záleží na obsazení turnaje, nebo jeho poloze. Je pravděpodobné, že challengery v listopadu, které se hrají v Chile, budou obsazeny spíše Jihoameričany, než aby tam cestovalo deset Francouzů. Ono vybírání turnajů a jejich návštěva není nic levného. Hráč si musí velmi dobře spočítat své šance a nikdo nechce riskovat „nearly exit“, čili prohru ihned v prvním kole. V případě silného obsazení turnaje stojí za zvážení, zda hráč radši turnaj nevynechá, než riskovat odjezd domů ihned první den.

V případě, že hráč cestuje na challenger například z kategorie 80 do Brazílie, tak jej letenka pro něj a trenéra vyjde tak na 50 tisíc Kč a v případě prohry v prvním zápase hráč inkasuje 520 EUR, což je cca 13.000,- Kč. Challengery v sobě naštěstí obsahují tzv. „hospitality“, hráč má před turnajem a den po vypadnutí zajištěno ubytování a stravu, ale i tak je prohra v prvním kole velmi nákladná, v našem případě mínus 37.000,-Kč, které je třeba nahrát zase příště tak, aby bylo na trenérův plat, případně výbavu, výplety a pdobně.

Challengery naštěstí fungují v takzvaných sériích stejně, jako tenisové turnaje hlavní soutěže ATP. Tudíž se jich odehraje několik v USA, poté několik v Jižní Americe, několik v Austrálii atd. tak, aby hráči nemuseli cestovat přes půl světa kvůli jednomu turnaji. Na těchto turnajích startují během sezóny doslova „stovky“ hráčů a pro sázkaře může být velmi nepříjemné se v nich vyznat. Například americký specializovaný tenisový web řadí tyto hráče na challengerech čtyř kategorií.


Mladé pušky: To jsou hráči, kteří mají potenciál na to, aby se dostali do první stovky světového žebříčku a začali hrát turnaje ATP. Tito mladíci hrají challengery hlavně pro body a peníze (jako všichni) a hlavní cíl je ATP Tour. Typickým příkladem může být mladý Čech Macháč, nebo talentovaný Američan Nakashima, který vyhrál svůj premiérový titul minulý týden na turnaji v Orlandu, můžeme počítat i s Nizozemcem de Jongem, který třeba na challengerovém klání v Ekvádoru došel do semifinále. Výhoda těchto mladíků je ta, že málokdy vypustí zápas. Většinou se snaží a nejčastějším typem prohry je psychické selhání, které se projevuje prohraným prvním setem, rozčílením a následným odevzdáním setu druhého stylem 0:6, nebo 1:6. Pokud tito mladíci naopak první set vyhrají, tak je velká šance, že zápas dovedou až do vítězného konce.

Staré pušky: To jsou hráči, kteří už mají to nejlepší za sebou a na challengerech takzvaně dohrávají kariéru. Byli třeba i v první světové stovce světového žebříčku, hráli na největších kurtech, velmi často mají dost naspořeno, ale jejich výkonnost jim už nedovolí návrat a tak to zkoušejí na menších turnajích. Mnohdy nemají problém zápas odchodit, nebo zcela vypustit. Třeba Ital Seppi loni odehrál 4 challengery a třikrát vypadl v roli favorita v prvním kole, dalším takovým specialistou je Ukrajinec Stachovsky, který třeba loni na challengeru v Praze porazil favorizovaného antukáře Silvu a druhý den vyhučel s Griekspoorem. Portugalec Sousa jeden týden hraje v Ekvádoru skvělý tenis anásledující týden v Sao Paulu odchodí zápas.


Věční challengeristé:
To jsou hráči, kteří se na challengerech pohybují celý život, sem tam nakouknou na turnaj ATP, vypadnou v prvním kole a pak zase hrají dále challengery. Typický případ challengristů jsou například Halys, Quinzi, Hoang. Někteří z nich sem tam zahrají slušný výsledek, většinou na antuce, nebo na jiném oblíbeném povrchu a poté zase objíždí celý rok challengery, velmi často jsou na okraji první stovky žebříčku ATP a někdy si zahrají i grandslam, někdy zase ne. Někdy vyhoří, někdy překvapí a je nutné u těchto hráčů sledovat motivaci hrát, historii na turnaji, vzájemnou bilanci, historii na daném povrchu a i styl soupeře. Mají velký potenciál, ale nejsou to prostě hvězdy velkých turnajů!

Challengeroví držáci. Jsou to hráči, na které je více méně na challengerech vždy spoleh, že si sáhnou na dno svých sil. Málokdy takzvaně odchodí zápas, a pokud se neděje nic zvláštního, tak toho, koho mají porazít prostě přehrají a v roli outsidera zase prohrají. Typický příklad je třeba Monteiro, který v devadesáti devíti procentech případů porazí toho, koho má, nebo také Andujar či Galan-Riveros. Tito borci si takzvaně to svoje většinou odehrají a málokdy zklamou, ale také nepřekvapí.

Challengerů jsou opravdu kvanta, ale jakmile se do turnajových pavouků zadíváte, tak zjistíte, že hráči, kteří tam hrají, se velmi často opakují a poté není složité jim přiřadit správnou „škatulku“. Zajímavé je mimo jiné to, že na challengerech velmi často rozhoduje o vítězi první sada. Když jsem si prošel posledních šest challengerů, tak statisticky vyhrál zápas ten, kdo získal první sadu. A to v pětasedmdesáti procentech případů

Vzhledem k tomu, že Challengery mnohdy nenabízejí dostatek finanční, nebo bodové motivace, tak je třeba při výkonech i výsledcích hráčů zkoumat je jako jedince a hledat důvody, které by je donutili se snažit, nebo nesnažit. Typickým případem mohou být domácí hráči na domácím challengeru, kteří umí zaskočit i favority, nebo již zmínění mladíci, kterým se dařilo na okruhu ITF a uhrají solidní výsledek i na challengeru. A co peníze? Je těch 500 EUR za první kolo na challengeru v Itálii dostatečná motivace, když má hráč prize money za rok 2020 400.000 EUR. Nebudeme doufám tvrdit, že je to pravidlem, ale když hráč  vypadne v druhém kole grandslamu, kde inkasoval 100.000 EUR a za čtyři dny hraje challenger v Bratislavě, kde má za výhru prvního kola 500 EUR, tak ta motivaci samozřejmě může mírně upadnout a v případě, že v prvním kole hraje s trošku kvalitním hráčem.

Velmi důležitý na challengerech je i samotný ranking. Na grandslamu startuje přímo 104 hráčů žebříčku ATP, kteří tohoto postavení dosáhli před konáním turnaje. Existuje tak mnoho hráčů, kteří „honí body“ a mají tak motivaci hrát i menší turnaje jen proto, aby si co nejvíce pojistili účast v hlavní soutěži grandslamového turnaje. Challengery jsou stále zdrojem velkého učení a inspirace, které vyžaduje spousty energie a času k důkladné analýze.

                                          Podle zahraničních zdrojů připravil: Václav Prokůpek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *